Kdysi dávno žili na tomto světě v jedné vesničce dva manželé, jejichž láska ode dne svatby nikdy nepřestala růst. Byli hodně chudí, ale oba věděli, že ten druhý nosí v srdci jedno nenaplněné přání. Muž měl zlaté kapesní hodinky, které zdědil po otci, a snil, že si k nim koupí zlatý řetízek. A žena? Ta snila o perleťovém hřebínku, který by si vetkla do svých dlouhých jemných světlých vlasů.
Roky utíkaly a muž myslel stále více na hřebínek, zatímco žena na něj téměř zapomněla a snažila se najít způsob, jak muži koupit zlatý řetízek. Už dlouho o tom nemluvili, ale pořád měli svůj nenaplněný sen.
Jednou ráno, v den desátého výročí svatby, přišla žena ke svému manželovi s úsměvem, ale s hlavou ostříhanou téměř dohola. Nádherné dlouhé vlasy byly tytam.
„Cos to udělala miláčku?“ zeptal se užasle.
Žena rozevřela dlaň, na které zazářil zlatý řetízek.
„Prodala jsem své vlasy, abych ti mohla koupit zlatý řetízek k hodinkám.“
„Cos to jenom udělala,“ řekl muž a ukázal ženě překrásný a drahý hřebínek z perleti. „Já jsem prodal hodinky, abych ti mohl koupit hřebínek!“
A objali se. Nepotřebovali nic jiného, byli bohatí, protože měli jeden druhého.
„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ (Píseň písní 8, 6-7)
