Máme doma papouška, andulku. Jmenuje se Jinny, ale říkáme jí Píp, má totiž osobitý způsob „pípání“. Nikdy se nenaučila mluvit, vlastně se nikdy ani nenechala pořádně ochočit. Měli jsme před ní už pár andulek, ale žádná nebyla tak plachá jako Píp. Veškeré naše pokusy o získání její důvěry vyšly naprázdno. Když se přiblížíme k její kleci, zběsile prchá do co nejvzdálenějšího kouta. Když strkáme ruku dovnitř, abychom vyměnili vyloupaná zrníčka za čerstvá, dělá to samé. Někdy k tomu přidá pár obranných (či útočných?) klovnutí. Malého úspěchu jsme dosáhli při pokusech o navázání slovního nebo zvukového kontaktu, ale vydrží jen pár vteřin a vzápětí vztekle lomcuje se zrcátkem a zoufale se snaží přehlušit náš hlas. Při našem běžném pobytu v místnosti sedí strnule na bidýlku a pozoruje, čeká, kdy přijde útok, aby ho mohla vrátit.
A tak prožila celý svůj život v té kleci. Až na jednu nebo dvě výjimky nikdy neopustila svůj mřížovaný „domov“. Dokonce ani když jsme otevřeli dvířka její klece a na několik hodin odešli z místnosti, neodvážila se k prázdnému otvoru ani přiblížit. Nikdy neseděla nikomu z nás na rameni, nešplhala se po hlavě, skoro ani neroztáhla křídla. Nikdy s námi nejedla z jednoho talíře, nepila ze skleničky, necupovala papír s napsaným domácím úkolem… Jediná chvíle, kdy sama od sebe přijde blíž, je při společném jídle. Čeká, že dostane něco dobrého, ale i tak má naše blízkost své hranice, které pokud překročíme, rychle prchá.
Tolik bychom si přáli dát jí všechny ty dobré věci a radosti života. Jenže bez toho, aby sama chtěla, by to pro ni bylo jen utrpení, strach a stres.
Nejsme i my někdy takovými vystrašenými ptáčky? Nemáme taky potřebu chránit se a bojovat s laskavou, pečující rukou našeho Stvořitele? On nám dává možnost roztáhnout křídla a vyletět z našeho vězení, ve kterém nás uvěznil hřích. Nabízí nám volnost a život plný Jeho lásky, radosti a dobrých věcí. Má to jen jednu podmínku – musíme Mu důvěřovat. Ale my raději zůstáváme ve své kleci, kde se cítíme v bezpečí, a k otevřeným dvířkům se ani nepřiblížíme. Jeho hlas rychle přestaneme poslouchat snad ze strachu, co by nám mohl chtít říct. A když svou rukou zasáhne do našeho života, protože jinak bychom zemřeli, kloveme do Něj.
Nechceš snad už taky roztáhnout křídla? Vždyť ptáci byli stvořeni k létání… Náš Zachránce stále doufá, že změníme postoj, přestaneme se Ho bát a začneme Mu důvěřovat. A čas od času to zase zkusí, nemůže si pomoct, touží po nás… Nastaví nám dlaň, do které můžeme jít, a On nás pak vytáhne ven z klece. Jak se tentokrát rozhodneš?
„Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Zjevení 3,20
Máme doma papouška, andulku. Jmenuje se Jinny, ale říkáme jí Píp, má totiž osobitý způsob „pípání“. Nikdy se nenaučila mluvit, vlastně se nikdy ani nenechala pořádně ochočit. Měli jsme před ní už pár andulek, ale žádná nebyla tak plachá jako Píp. Veškeré naše pokusy o získání její důvěry vyšly naprázdno. Když se přiblížíme k její kleci, zběsile prchá do co nejvzdálenějšího kouta. Když strkáme ruku dovnitř, abychom vyměnili vyloupaná zrníčka za čerstvá, dělá to samé. Někdy k tomu přidá pár obranných (či útočných?) klovnutí. Malého úspěchu jsme dosáhli při pokusech o navázání slovního nebo zvukového kontaktu, ale vydrží jen pár vteřin a vzápětí vztekle lomcuje se zrcátkem a zoufale se snaží přehlušit náš hlas. Při našem běžném pobytu v místnosti sedí strnule na bidýlku a pozoruje, čeká, kdy přijde útok, aby ho mohla vrátit.
