Každý den, přesně v poledne, přicházel ke dveřím kostela mladík. Chvilku postál a zase odešel.
Nosil kostkovanou košili a odřené džíny, jako všichni chlapci v jeho věku. V ruce míval papírový sáček se svačinou. Faráři to začalo připadat podezřelé, a proto se ho jednoho dne zeptal, co u těch dveří dělá. V dnešní době se přece najdou lidé, co kradou i v kostele.
„Chodím se sem pomodlit,“ odpověděl mladík.
„Pomodlit se? To se modlíš tak rychle?“
„No, každý den přijdu ke dveřím kostela a řeknu prostě: „Ježíši, tady je Tom.“ A pak jdu zase dál. Je to krátká modlitba, ale vím jistě, že On ji slyší.“
O několik dní později se mladíkovi přihodila nehoda a byl odvezen do nemocnice s několika velmi bolestivými zlomeninami. Ležel na pokoji společně s dalšími pacienty. Jeho příchod změnil celé oddělení. Během pár dní se na jeho pokoji začali scházet pacienti z okolí. U jeho lůžka se setkávali staří i mladí a on měl pro každého úsměv a povzbudivé slovo.
Přišel za ním i farář doprovázený ošetřovatelkou.
„Říkali mi, že na tom nejsi zrovna nejlépe, ale přesto dokážeš utěšit všechny ostatní. Jak to děláš?“
„Víte, každý den v poledne sem za mnou chodí návštěva.“
Ošetřovatelka ho přeruší: „Ale vždyť sem nikdo v poledne nechodí!“
„Ale ano! Je tu každý den. Přijde ke dveřím pokoje, řekne: „Tome, tady je Ježíš.“ A zase jde dál.“
Jestliže na své modlitby neslyšíme odpověď, je to tím, že ji v podstatě ani nečekáme.
