Když mi bylo něco přes třináct, šli jsme s otcem do cirkusu. Stáli jsme ve frontě na lístky a nakonec mezi námi a pokladnou zůstala pozoruhodná rodina s osmi dětmi tak do dvanácti let. Soudě podle levného, ale čistého oblečení penězi zrovna neoplývali. Děti stály vychovaně v dvojstupu za rodiči a držely se za ruce. Slyšel jsem, jak rozrušeně štěbetají o klaunech, slonech a dalších atrakcích, které večer uvidí. Pochopil jsem, že jdou do cirkusu poprvé, a že návštěva cirkusu pro ně představuje vrchol dosavadního krátkého života.
Jejich rodiče stáli s hrdostí a pýchou v čele své smečky. Matka držela manžela za ruku a vzhlížela k němu, jako by to byl rytíř ve skvostném brnění. On se usmíval, hřál se v jejím obdivu a díval se na ni, jakoby odpovídal:
„Ano, máš úplnou pravdu.“
Paní za pokladnou se ho zeptala, kolik lístků si přeje. Hrdě zareagoval: „ Vzal bych si osm dětských a dva dospělé. Chci vzít rodinu do cirkusu.“ Paní za pokladnou mu oznámila cenu. Manželka se pustila jeho ruky, sklopila hlavu a jemu se roztřásl spodní ret. Naklonil se k paní za pokladnou a zeptal se: „Kolik že jste říkala?“ Paní za pokladnou opakovala sumu. Tolik peněz neměl.
Jak jen se měl otočit ke svým osmi dětem a vysvětlit jim, že nemá dost na to, aby je mohl vzít do cirkusu?
Když můj táta viděl, co se děje, sáhl do kapsy, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a upustil ji na zem (nebyli jsme rozhodně žádní boháči!). Pak se shýbl, sebral bankovku, a poklepal mu na rameno: „Promiňte, pane, tohle vám vypadlo z kapsy.“
Ten člověk věděl, co se děje. Nežebral o peníze, ale pomoc v zoufalé, srdcervoucí, trapné situaci ocenil. Podíval se tatínkovi do očí, oběma rukama mu potřásl pravicí, sevřel onu dvacetidolarovou bankovku a s ještě roztřesenou bradou a slzou, stékající po tváři odpověděl: „Díky, díky, pane. Tohle pro mě a mou rodinu znamená moc.“
Vrátily jsme se s tátou k autu a jeli domů. Toho večera jsme do cirkusu nešli, ale necítili jsme se vůbec o nic ošizeni.
Dávat je trvalejší potěšení, než přijímat, protože ten, kdo dává, si to pamatuje déle.
„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40)
