Verš na dnešní den

“Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi. Toto svědectví přišlo v pravý čas,” — 1 Timothy 2:5-6 . Powered by BibleGateway.com.

Štítky

Rád bych se s Vámi podělil o příběh člověka, který zkusil žít s Bohem i bez něj. Příběh člověka, který ví, jaké je žít jen pro Boha, ale také ví, jaké je plnými doušky hltat vše, co nabízí tenhle svět. Příběh člověka, který Vám píše tyto řádky.

Jako malý jsem vyrůstal ve věřící rodině, chodil jsem pravidelně do sboru a víc než pohádky o čertech a vodnících jsem měl rád biblické příběhy a taky jsem se v nich vyznal jako málokdo. Když mi bylo asi čtrnáct, rozhodl jsem se plně odevzdat svůj život Pánu Bohu a začal jsem být vyučován ke křtu. Měl jsem v srdci touhu po tom, aby věci byly jinak, touhu po lásce a po tom, aby život tolik nebolel. Náboženství však pro mě byly hlavně informace a těch jsem měl všude dost, ve sboru, ve škole, doma i kdekoli jinde.

Postupně tak z vyučování ke křtu sešlo, nebavilo mě to. Bylo to takové neosobní, jako kdybych se musel naučit nějakou látku, než mě Pán Bůh přijme. Já ale toužil po lásce a po vztazích, a ne po další škole, koneckonců ani ta normální mě nebavila. Roky běžely a já zjistil, že někde venku je způsob žití, který mi dá prožitky, zábavu, vztahy i lásku. Nebo alespoň iluzi lásky, ale tak jsem to tehdy nevnímal.

Zjistil jsem, že když si dám trochu alkoholu, jsem schopný se odvázat a nechat svoji nesmělost a malé sebevědomí před vchodem do restauračního zařízení. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že jsem začal být oblíben u lidí, u kterých jsem si vždycky přál být oblíben, zejména u slečen. Najednou se tak z kluka, který holky nezajímal, stal někdo, z koho byly celé pryč.

Pořád jsem toužil po Boží blízkosti, pořád jsem si přál, aby věci byly jinak a aby život tolik nebolel. Mezi tyhle památníky mého dětství a mě však jak kdyby někdo postavil Empire State Building. Tahle obrovská budova byla jediná věc, obliba u opačného pohlaví. Nejdřív to pro mě byl šok, že někdo jako já by mohl být pro holky tak moc zajímavý, pak jsem si na to ale zvykl a začal jsem to brát jako fakt. Velmi příjemný fakt.

Postupem času jsem pak začal tuhle životní etapu žít naplno. Začal jsem pít víc než většina mých kamarádů, stejně tak se ale změnil i můj vztah ke slečnám. Pamatuju si, že při první puse na diskotéce jsem bral za logické až automatické, aby potom něco následovalo. Něco, čemu jsem tehdy říkal vztah. Uplynulo pár let a sex s přitažlivou slečnou se pro mě stal součástí vydařené párty. Najednou mi už ani nebylo divné, že spím s někým, koho jsem ještě před pár hodinami neznal, s někým, o kom vím často jen to, jak se jmenuje křestním jménem.

Pomalu, ale jistě se taky začal měnit i můj vztah k násilí. Násilí jsem vždy uznával jen na obranu, najednou se ze mě ale stal někdo, komu přišlo jako potenciálně fajn nápad jen tak někoho na ulici vyprovokovat k rvačce a zkusit se poprat, co to udělá. Násilí se pro mě jednak stalo možností, jak řešit konflikty, když diplomacie selže, také ale způsobem, jak zvýšit svoji hodnotu. Jednou jsem se zastal kamaráda proti nebezpečnému chlápkovi v baru, který v minulosti seděl za pobodání náhodného kolemjdoucího. Sice jsem jich tehdy pár schytal, ale zase jsem se cítil, že jsem udělal správnou věc a jsem kamarád, jak má být. To ale nemělo být všechno.

Jednoho dne jsem se kvůli nešťastné lásce hrozně opil, a když jsem sotva stál na nohou, napadl mě jiný kluk, starší, silnější a také střízlivější. Jednou ranou na čelist mě sejmul k zemi, byla to taková rána, že jsem nemohl dva týdny pořádně otevřít pusu. Když jsem ležel na zemi, snažil jsem se instinktivně si krýt hlavu. V jednom okamžiku jsem se ale pokusil vstát, jenže jsem byl opilý, takže jsem si odkryl hlavu a zapřel se do země a tehdy se to stalo. Můj protivník se napřáhl, že mě kopne do hlavy, byl to silný chlap, měl páru v rukou i nohou. V tu chvíli se ale stalo něco, co jsem si nedokázal vysvětlit. Jiný kluk, který ho na mě předtím poštval, ho najednou až nelogicky chytnul a clouml s ním na stranu, takže jeho noha neskončila na mé hlavě. Skončila ve vedlejší sádrokartonové zdi, do které udělala díru, a její majitel nějakou dobu po tom kulhal.

Tohle byl šok, nevěděl jsem, co se děje, jen že to není dobré a že bych měl vypadnout. Ten druhý kluk se za mnou snažil vyběhnout do noci, ale někdo jiný chytl teď zase jeho a nedovolil mu to, takže jsem mohl v klidu zmizet. Ráno jsem se potom snažil zakrýt stopy po této vsuvce, na kterou by radši zapomněl. Docela se mi to snad i povedlo, pak ale přišlo další překvapení, když se mě moje věřící máma pár dní nato zeptala, jestli se mi před pár dny něco nestalo. Moje taktéž věřící teta prý totiž pár dní zpátky v noci prožívala obrovskou úzkost a pocit, že se za mě má modlit, protože mi hrozí obrovské nebezpečí. Tohle byl šok a zároveň něco, na co jsem nemohl zapomenout i po další roky, kdy jsem střídavě žil podobným způsobem života.

Měl ale přijít ještě větší šok, pár let poté se stala kousek od toho místa podobná věc, s mnohem tragičtějším koncem. Jeden chlap zabil při potyčce druhého tak, že ho kopnul do hlavy a ten druhý zemřel na krvácení do mozku. Co jsem ale posléze zjistil, mi vyrazilo dech. Ten, který zabil, byl ten stejný, které se tehdy pokusil kopnout do hlavy mě. Po další roky jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem tam tehdy mohl umřít a že to někdo věděl a nedovolil to.

Jak už to tak bývá, přišly lepší časy a tuhle událost zavál čas, i když někde ve skrytu jsem ji měl stále na paměti. Přišly další slečny a další hezké chvíle, tehdy jsem si ale začal uvědomovat i další věc. Lidé nejsou roboti, mají své city, a to dokonce i ti, do kterých by to nikdo neřekl. Snažil jsem se být ve vztahu ke slečnám čestný, jak jsem jen uměl, například jsem vždy říkal, o co mi jde, alespoň na začátku, a na otázky jsem odpovídal upřímně. Pak jsem ale naznal, že nemusím hned říkat, o co mi jde, stále se ještě každý může zeptat a já přece odpovím po pravdě. Ve skrytu jsem ale doufal, že žádné nepříjemné otázky padat nebudou.

Měl jsem zvláštní systém na to, abych si užil a zároveň si zachoval zbytky čestnosti a morálky. Snažil jsem se vybírat si převážně ty, které tvrdily, že jim jde o to samé, ty které tvrdily, jak jsou nad věcí. Celá řada případů však končila slzami a zlomeným srdcem, někdy jejich, jindy mým, jak kdy. Nevěděl jsem jak, nevěděl jsem proč, ale postupně jsem zjišťoval, že dřív nebo později se vždycky něco pokazí, ať na té nebo které straně, a často zůstává nejen ukojený chtíč, ale i bolest.

Tuhle mizérii občas přerušil nějaký delší vztah, postupně jsem však objevoval další věc, a sice že jsem si na to začal zvykat. Zvykat na to, že potkávám stále nové slečny, zažívám stále nové začátky, nová dobrodružství, stále první fáze s nejistým koncem. Začal jsem si víc a víc uvědomovat, že to, co zažívám, mě mění a že rozhodnutí, zda jít s někým do postele, není jen o tom, s kým strávím příštích pár chvil. Sex se pro mě stal něčím méně intimním, než je chození ruku v ruce nebo důvěrné povídání, dokonce i méně intimní než polibek.

Jak přibývalo intimních zážitků, ubývalo také prvotní ostražitosti proti pohlavním chorobám. Stalo se tak, co se stát muselo, a sice zisk jednoho nepříjemného suvenýru z této oblasti. Nešlo naštěstí o nic vážného, neslo to ale s sebou hodně nepříjemné vyšetření a také trapnou chvilku, když mi lékař sdělil, že bych o tom měl informovat svoji partnerku. To se lehko řekne, ale hůř udělá, když člověk neví kterou, ani za jakou dobu zpátky to má udělat.

Proti těhotenství jsem se ale naopak snažil chránit víceméně svědomitě, přesto člověk všechno neuhlídá, i hormonální antikoncepce má svá neúspěšná procenta. Několik případů úzkostlivého strachu z těhotenství je však nic oproti tomu, kdyby to byla pravda. Bylo mi mdlo z představy, jak oznamuju své konzervativní rodině, že budu mít dítě, někdy třeba i s holkou, se kterou už nejsem, nebo jsem ani nikdy nebyl.

Začal jsem taky pozorovat své sklony k řadě jiných závislostí, než jen na sexu. Sklony k hazardu jsem rozpoznal relativně brzo, přesto to nějakou dobu trvalo, co jsem si užíval hraní rulety, kostek a všemožných jiných automatů. Naštěstí mě to přešlo, ještě než jsem tomu naplno propadl, do života mi totiž přišel člověk, kterého tahle vášeň zničila. Tehdy jsem to vnímal jako řízení osudu, teď už na náhody nevěřím. Co se kouření týče, přestával jsem a zase začínal, to ale zabíjelo jen moje tělo a moji peněženku, bylo tu ještě něco horšího.

Byl to ten stejný alkohol, který mi na začátku dodával sebevědomí a zbavoval nesmělosti. Najednou toho všeho začalo být nějak moc, pití bylo moc, výpadků paměti víc než dřív a co se týče atraktivity pro opačné pohlaví, začínalo to být spíše naopak. Co mě ale překvapilo nejvíc, byl jednak vliv pití na moji vnitřní stabilitu a psychiku, a pak taky myšlenka, jestli na tom nemůžu být závislý. S kamarády jsme na to téma vtipkovali a mně se to zdálo jako hloupost, ale přesto jsem si jen tak nezávazně zkusil udělat několik testů na internetu. U všech byl výsledek těsně za hranou střední závislostí na alkoholu, přičemž v této kategorii se již doporučovala ústavní léčba. Tohle byl další šok, nechtěl jsem, aby mě moje okolí mělo za alkoholika, co se musí léčit, tak jsem se to snažil dostat pod kontrolu, než se mi to definitivně vymkne z rukou. Tehdy jsem nevěděl jak, ale povedlo se mi to.

Po celou tu dobu jsem se snažil před svojí rodinou skrývat, jak žiju. Pravděpodobně by mě neodsoudili, mají mě na to moc rádi, ale někde hluboko uvnitř jsem věděl, že by to moje nejbližší zlomilo. Stačilo, jak těžce nesli, že jsem kašlal na školu tak, že nikdo dodnes nechápe, jak se mi ji povedlo dokončit. Ani já jsem to nechápal, teď už to chápu.

Všechny tyhle události, včetně řady dalších, s sebou nesly různě tvrdé pády na ústa, při kterých jsem toužil po něčem víc. Když mi bylo fajn, Bůh byl pro mě soused odvedle, který je asi fajn, ale trošku moc zásadový až podivínský. V momentech, když jsem byl na dně, jsem ale vždycky víc přemýšlel o smyslu života a také o Bohu. Viděl jsem svoji mámu, jakou jistotu v životě má, a říkal jsem si, že i kdyby to o Bohu nebyla pravda, tak tohle jí závidím. Snad jsem Boha i párkrát zkoušel hledat, ale pak mi bylo vždycky líp a já si šel opět svou cestou. Čím hlouběji na dně jsem ale byl, tím víc jsem o Bohu přemýšlel a hledal jej.

Pak přišlo nejhlubší dno a chvíle, kdy jsem se, jako už po několikáté, rozhodl, že chci žít s Bohem a že chci, aby to bylo už napořád. Snad za dva měsíce ale přišlo období, kdy jsem měl pocit, že mi doma ani ve sboru nerozumí, s kamarády to není ono, spřízněnou duši, která by mi pomohla začít znova, také nikde nevidím. Byl to pocit, jak kdyby bylo prostě všechno špatně.

V ten moment se objevila jedna slečna, kterou jsem evidentně hodně zaujal. Byla atraktivní a dávala mi poměrně nepokrytě najevo, že by se se mnou chtěla vyspat. Moje první pocity byly, že je vážně škoda, že jsem ji nepotkal dřív, když jsem ještě nežil s Bohem. Tato slečna se mě snažila sbalit tak, jak jsem to nikdy v životě nezažil. Bylo to, jak kdyby se mi někdo podíval do hlavy a řekl jí, co má dělat, až na to, že co je v mé hlavě nikdo nevěděl, alespoň ne nikdo z lidí.

Nějakou dobu jsem odolával, ale pak jsem si řekl, že i když nechci Pána Boha opustit, mohlo by být fajn na chvilku opustit tenhle nebeský vlak, trochu si užít a pak zase nastoupit a jet dál. Co mi tehdy nedošlo, že ten vlak nečeká, když z něj člověk vystoupí, a pak se můžete hodně nadřít, abyste jej zase dohonili. Nebeský strojvůdce na nás všechny čeká, jak jen může, jeho čas na naši záchranu a naložení do vlaku však není neomezený. Pokud budeme s nástupem čekat moc dlouho, vlak odjede nadobro a my navždy ztratíme možnost do něj nastoupit.

Jelikož se zdálo, že té slečně jde jen, nebo aspoň převážně, o sex, řekl jsem si nakonec proč ne. Vyspali jsme se spolu jednou, dvakrát, třikrát a já zjistil, že takhle to nechci. Nevěděl jsem, zda chci dál pokračovat po téhle cestě, nebo se vrátit k Bohu, věděl jsem ale, že já takhle dál nemůžu. Co jsem ale netušil, že ona ve mně začala vidět cestu, jak začít znova, jak se dostat ze života špíny a marné honby za uspokojením vlastního chtíče. Když jsem jí řekl, jak to vidím a cítím, zlomilo jí to srdce. Když jsem viděl, jak na tom je, jak jí zhasla naděje po lepším životě, zlomilo to srdce i mně. Přestal jsem se smát, smutný jsem usínal, smutný jsem vstával, smutný jsem byl celý den. Moji blízcí o mě měli strach, ale nevěděli, co se děje, ani jak mi pomoct.

Uběhl týden a přišel začátek víkendových kurzů Bible pro mladé. Přihlásil jsem se tam pár měsíců zpátky, kdy jsem v tom ještě viděl nějaký smysl. Teď se ale situace změnila a já přemýšlel, zda tam vůbec jet. Vůbec jsem nevěděl, co dál, přemýšlel jsem, co tam budu dělat, zvažoval jsem pro a proti. Říkal jsem si, že buďto pojedu a strávím víkend s fajn lidmi, nebo budu doma a pravděpodobně půjdu někam, kde se pije a kdo ví, jak to dopadne. Tehdy jsem si myslel, že se rozhoduju o tom, jak strávím jeden víkend, netušil jsem, že se rozhoduje o tom, kudy se začne ubírat můj život dál.

Protože to bylo společenství, kde se nekouří a já zase kouřit začal, snažil jsem se druhé nedráždit svým zlozvykem. Celý víkend to ale vydržet nešlo, alespoň jednou denně jsem si musel jít zapálit. Bůh se tam dotýkal mého srdce, slova řečníků mě silně zasahovala, po určité době jsem však měl v hlavě už jen jediné slovo: nikotin, nikotin, nikotin. Když jsem se jednou vracel zpátky z cigaretové pauzy, potkal jsem kamarádku, která se mě ptala, kde jsem byl. Nikdy jsem neměl rád lhaní a tehdy jsem na ně neměl náladu už vůbec, a tak jsem jí všechno řekl.

Řekl jsem jí, že zase kouřím a piju, o tom, co se stalo s tou slečnou a jak to bylo, že je mi to líto. Její reakce mě naprosto odzbrojila, podle toho co vím, nikdy nezažila nic z toho, co já, přesto mě neodsoudila, ale naopak mi řekla, že to, co jsem zažil, nemusí být jen špatně. Řekla mi, že to, jak přesně na míru moje pokušení byla, může také znamenat, že jsem šel správným směrem a někomu se to hodně nelíbilo.

Tohle pro mě byl další šok, tentokrát příjemný. Nebyl jsem zvyklý na to, abych spoluvěřícím říkal o svých poklescích, a když, tak určitě ne o takovýchto. Tehdy jsem v ní zahlédl odlesk někoho, kdo se mnou byl po celou tu dobu. Někoho, kdo byl se mnou, když jsem se jako malý učil biblické příběhy nebo když jsem se pro něj poprvé rozhodl ve svých čtrnácti. Ten někdo byl Ježíš. On byl se mnou i ve všech těch kasinech a hlídal mě, aby mi to nezlomilo vaz, pomáhal mi zbavit se pití, i když jsem o tom nevěděl. Dělal všechno pro to, aby mě motivoval dokončit školu a aby moje, i když miniaturní, snaha ji dokončit, měla smysl. Byl se mnou tehdy v tom baru a vedl ruce toho kluka, který strhnul stranou rváče, kterého sám poslal, takže mě nezabil.

Nevím, proč to udělal v mém případě a v ne případě toho druhého chlapa, který takto umřel krátce po mně. Vím ale, že kdyby to neudělal, můj život by tehdy skončil a já bych neměl možnost poznat svého přítele Ježíše, protože přesně tím je. Není to žádný neosobní Bůh, není to žádná inteligentní energie. Je to někdo, o kom Bible říká, že má svoje city a že nás má rád. Tak moc rád, že kdybychom věděli jak moc, umřeli bychom štěstím.

Až tehdy jsem začal zjišťovat, že svého Boha vůbec neznám. To, co jsem měl za Boha, byla jen nějaká jeho karikatura. Tehdy jsem si přečetl útlou knížku o životě Ježíše (Přišel, zemřel, zvítězil), potom Evangelia, Skutky apoštolů a některé listy a řekl jsem si, že takovéhoto Boha bych chtěl znát a mít.

Pokud čekáte, že se mi od té doby nic špatného nestalo, zklamu Vás. Křesťanství není o tom, že se Vám na tomto světě nic špatného nestane, ale o tom, že získáte přítele, který Vás vším tím špatným i dobrým provede až do místa, kde už nebude žádná bolest, žádné zlo, ani žádný strach. Do místa, kde nám setře každou slzu z očí.

Oproti tomu život, ve kterém se honíme za uspokojováním našich vášní, je jako běh krásnou rozkvetlou loukou, na které jsou velmi hustě rozmístěny nášlapné miny. Můžeš tam běžet krásnou krajinou a bude to fajn, velmi pravděpodobně Ti to ale dřív nebo později utrhne nohu. Může se Ti stát něco, co Tě zmrzačí, ať už fyzicky nebo duševně. Může se Ti taky stát, že si tou loukou povedeš toho, koho nejvíc miluješ a Tvoje ruka ho zavede na místo, kde mina zmrzačí jeho.

Existuje jeden způsob, jak z toho ven. Je tady někdo, kdo chce být nejen Tvůj kamarád, ale kdo Tě taky chce provést všemi Tvými životními problémy, ať už jsou jakékoli. On na Tebe bude čekat až do konce Tvého života, čas na Tvoji záchranu má ale omezený. Nejde ale jen o to, aby Tě dovedl do nebe, jde o to, že může dát Tvému životu smysl, může Ti dát jistotu ve světě plném nejistot, a taky něco, čeho je na tomto světě velmi málo. Může Ti dát skutečnou lásku. Svoji lásku směrem k Tobě a také do Tvého srdce. Může zahojit rány ve Tvém srdci a smazat staré křivdy. Chceš-li, dej mu šanci, aby se Ti mohl dát víc poznat. Stojí to za to.

Mohlo by vás zajímat

Kalendář příspěvků

Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031