Jesus my hero

Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští. Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomil ledy“. Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc“. Ale kus ledu nedokáže sám o sobě přijít ani odejít. Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe. V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“ Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí. Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „A jaké je slunce?“ „Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků. „Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na to slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu. To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř. O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe. Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého. Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala. A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.

Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?