Posts Tagged ‘pomíjivost’
Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože jela zbrusu novým autem, které si koupili teprve den před tím. Její manžel na ten model dlouho šetřil, bylo to jeho vysněné auto. Přestože si dávala opravdu velký pozor, tak se to stalo. Na přeplněné křižovatce jen na okamžik zaváhala a srazila se s autem jedoucím z boční ulice. Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi? Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost. A tak žena začala hledat potřebné dokumenty v přihrádce, kam je s manželem uložili. Když ji otevřela, vypadl z ní jakýsi lístek. Zvedla ho a četla krátký vzkaz napsaný rozhodnými tahy písma jejího manžela:
„V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne auto.“ Michael
Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští. Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomil ledy“. Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc“. Ale kus ledu nedokáže sám o sobě přijít ani odejít. Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe. V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“ Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí. Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „A jaké je slunce?“ „Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků. „Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na to slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu. To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř. O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe. Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého. Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala. A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.
Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?
Evangelium zlomených
(The Ragamuffin Gospel)
Brennan Manning
Správný křesťan má být veselý, vyrovnaný a stabilní, ať se děje cokoliv. Už jste to někdy slyšeli, už jste si to někdy mysleli? Co ale dělat, když cítíte ve svém nitru vše možné, jen ne radost, vyrovnanost a vnitřní klid? Pokud jste si tuto otázku někdy položili, zkuste nahlédnout do této knížky. Její autor ji nepsal pro duchovní supermany, ale pro lidi ubité, ztrápené a vyhořelé. Je určena rozechvělým, bázlivým lidem, kteří toho spoustu nezvládají. Lidem, kteří s sebou vláčí životem těžká břemena a nevědí, co s nimi. Tuto knížku napsal pro sebe a pro všechny ostatní, kteří na své cestě zakusili únavu a zklamání.
Byly dvě studny jen pár desítek metrů od sebe. Rozhlížely se kolem sebe a občas se také daly do řeči. Každá byla úplně jiná.
První studna byla dokonalá. Její kamenné okraje byly pevné a ani kapička vody se z ní neztratila její vinou. Naopak ta druhá byla popraskaná a děravá. Z jejích stran vytékaly stružky vody.
První byla velmi hrdá a pyšnila se svou dokonalostí. Stála osamoceně, přiblížilo se k ní občas jen pár ptáčků, nebo drobný hmyz, aby se napili.
Druhá byla obrostlá záplavou rozkvetlých stromků, svlačci a dalšími rostlinkami, které hltavě pily unikající vodu. Hmyz neustále kroužil kolem a ptáci si dokonce na okraji studny postavili hnízdo.
Nebyla dokonalá, ale cítila se šťastná.
Potřebujeme věřit v dokonalost, ale potřebujeme také odvahu uznat, že jsme nedokonalí. Žijeme ve světě, kde se dokonalost mísí s mohutným úsilím „být super“, „první“, „být středem“, či „být někdo“. Dokonalí bychom měli být jedině v lásce. Jen tak můžeme pochopit Ježíšova slova: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) To jsou slova, která čteme v Bibli.
Kdo žije s otevřenou náručí, obvykle neudělá kariéru, ale nalezne spoustu lidí, které může obejmout.
