Verš na dnešní den

“Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi. Toto svědectví přišlo v pravý čas,” — 1 Timothy 2:5-6 . Powered by BibleGateway.com.

Štítky

Posts Tagged ‘k zamyšlení’

Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští. Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomil ledy“. Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc“. Ale kus ledu nedokáže sám o sobě přijít ani odejít. Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe. V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“ Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí. Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „A jaké je slunce?“ „Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků. „Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na to slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu. To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř. O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe. Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého. Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala. A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.

 

Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obrovské pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh. Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvězdice se už téměř přestaly pohybovat a pozvolna umíraly. Mezi lidmi byl také jeden malý chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Najednou se tento chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval. Z betonového chodníku na něj volal nějaký muž: „Co to děláš, chlapče?“ Chlapec v běhu odpověděl: „Házím ty hvězdice zpátky do moře. Jinak tu na břehu všechny zemřou.“ Ale muž namítal: „Ale vždyť jich tu jsou statisíce! Stejně je všechny nemůžeš zachránit a stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“ Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“ Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal také sbírat hvězdice a házet je zpět do moře spolu s chlapcem. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát, pak sto, dvě stě, tisíc lidí. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

 

Aby se změnil svět, stačilo by, kdyby se někdo, třeba i maličký, odvážil začít.

Byly dvě studny jen pár desítek metrů od sebe. Rozhlížely se kolem sebe a občas se také daly do řeči. Každá byla úplně jiná.

První studna byla dokonalá. Její kamenné okraje byly pevné a ani kapička vody se z ní neztratila její vinou. Naopak ta druhá byla popraskaná a děravá. Z jejích stran vytékaly stružky vody.

První byla velmi hrdá a pyšnila se svou dokonalostí. Stála osamoceně, přiblížilo se k ní občas jen pár ptáčků, nebo drobný hmyz, aby se napili.

Druhá byla obrostlá záplavou rozkvetlých stromků, svlačci a dalšími rostlinkami, které hltavě pily unikající vodu. Hmyz neustále kroužil kolem a ptáci si dokonce na okraji studny postavili hnízdo.

Nebyla dokonalá, ale cítila se šťastná.

Potřebujeme věřit v dokonalost, ale potřebujeme také odvahu uznat, že jsme nedokonalí. Žijeme ve světě, kde se dokonalost mísí s mohutným úsilím „být super“, „první“, „být středem“, či „být někdo“. Dokonalí bychom měli být jedině v lásce. Jen tak můžeme pochopit Ježíšova slova: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) To jsou slova, která čteme v Bibli.

Kdo žije s otevřenou náručí, obvykle neudělá kariéru, ale nalezne spoustu lidí, které může obejmout.

Ještě než ses dnes probudila, díval jsem se na Tebe. Rád se na Tebe koukám, pro mě jsi dokonalá. Říkal jsem si, jak by bylo fajn, kdyby sis na mě dnes udělala aspoň malou chvilku, jen na mě! Abych Ti stál aspoň za to mi jen tak zavolat a zeptat se, jak se mám. Máš moc práce, já vím, o to víc by to pro mě znamenalo. Zeptat se jak se mám, nebo mi dokonce říct, že mě máš ráda. Trápí mě, že máš pocit, že si Tě dost nevážím, že Tě nemám dost rád.

Co mám udělat, aby se to změnilo, a Ty jsi se mnou byla spokojená? Mám Ti přinést kousek nebe? Mám pro Tebe na nebi namalovat nádherný východ slunce? Nebo by Tě potěšilo, kdybych pro Tebe učil ptáky zpívat milostnou písničku? Každý den přemýšlím, jak Ti dát najevo svoji lásku tak, abys mě měla ráda aspoň trošku tak, jako já Tebe, ale Ty jsi tak zabraná do všech svých starostí, že to prostě nevidíš.

Je hezké slyšet, jak ostatním říkáš, jak jsem skvělý a jak mě máš ráda. Jenže pravá láska se prokazuje především činy. Nevadí mi, že si na mě vzpomeneš vždycky, když jsi na dně a zlomená, naopak, od toho tu jsem! Zas a znova mi ale láme srdce, když, jakmile Ti je líp, mizí i Tvá láska a náklonnost ke mně. Víš, jaký je to pocit, být pro toho, koho miluješ, milenec druhé kategorie? Kdo z těch Tvých povrchních lásek by za Tebe dal život jako já? Kdo z nich by po Tobě toužil stejně, když jsi neupravená a na dně, jako když prostě záříš? Kdo z nich by Tě za každé situace přivedl před své nejbližší a řekl: tak to je ona, žena mého srdce!

Každá Tvá nevěra mi láme srdce na milion kousků, nezapomeň ale na jedno. Nikdy nepřestanu čekat, že si vybereš jenom mě, a věř nebo ne, jestli se to stane, zapomenu na všechno a budeme už zase jen my dva.

Navždy Tvůj

Ježíš

Mohlo by vás zajímat

Kalendář příspěvků

Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031