Posts Tagged ‘hledání’
Malý chlapec se zeptal maminky:
„Proč pláčeš?“
„Protože jsem žena,“ odpověděla mu.
„Nerozumím!“ odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
„A nikdy ani neporozumíš.“
Později se chlapec zeptal svého otce:
„Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?“
„Všechny ženy pláčou bez důvodu,“ bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a zeptal se:
„Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??“
Bůh odpověděl:
„Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
– Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik
jemnou, aby poskytovala pohodlí.
– Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
– Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez
stěžovaní si.
– Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
– Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
– Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale
někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
– A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.
Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští. Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomil ledy“. Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc“. Ale kus ledu nedokáže sám o sobě přijít ani odejít. Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe. V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“ Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí. Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „A jaké je slunce?“ „Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků. „Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na to slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu. To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř. O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe. Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého. Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala. A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.
Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?
Evangelium zlomených
(The Ragamuffin Gospel)
Brennan Manning
Správný křesťan má být veselý, vyrovnaný a stabilní, ať se děje cokoliv. Už jste to někdy slyšeli, už jste si to někdy mysleli? Co ale dělat, když cítíte ve svém nitru vše možné, jen ne radost, vyrovnanost a vnitřní klid? Pokud jste si tuto otázku někdy položili, zkuste nahlédnout do této knížky. Její autor ji nepsal pro duchovní supermany, ale pro lidi ubité, ztrápené a vyhořelé. Je určena rozechvělým, bázlivým lidem, kteří toho spoustu nezvládají. Lidem, kteří s sebou vláčí životem těžká břemena a nevědí, co s nimi. Tuto knížku napsal pro sebe a pro všechny ostatní, kteří na své cestě zakusili únavu a zklamání.
