Šest lidí se za mrazivé noci nešťastnou náhodou ocitlo na opuštěném ostrově. Každý měl v ruce kus dřeva, s nímž připlaval na břeh. Jiné dřevo na ostrově ztraceném v Severním moří nebylo. Choulili se kolem skomírajícího ohně. Chlad byl čím dál nesnesitelnější. Jedním z těch lidí byla žena. Když záblesk plamene oslnil tvář jednoho muže, uviděla, že má tmavou pleť. Stiskla svůj kus dřeva pevněji. Přece ho nespotřebuje na zahřátí nějakého povaleče. Vedle ní se choulil muž, který zjistil, že jeho soused je z opoziční strany. Za nic na světě nebude svým krásným kusem dřeva zahřívat politického protivníka. Třetí člověk měl na sobě jen chatrné oblečení; zachumlal se do své ošuntělé bundy ještě hlouběji. Ten vedle je určitě bohatý. Proč by měl spotřebovat svou větev kvůli zbohatlíkovi, co nepracuje? Bohatý člověk seděl a uvažovat o všem svém majetku, o dvou vilách, čtyřech autech a tučném bankovním kontu. Baterie mobilního telefonu se vybila, a tak si za každou cenu musel svůj kus dřeva uchovat. Kvůli těm lenochům a špinavcům ho přece nespotřebuje! V přistěhovalcově snědé tváří byl v slábnoucím světle dohasínajícího ohně vidět pomstychtivý výraz. Svůj kus dřeva svíral pevně. Dobře věděl, že jím všichni ti bílí kolem pohrdají. Své dřevo jim na oheň nikdy nepřiloží. Nadešel okamžik pomsty. Posledním členem sklíčené skupinky byl podezřívavý lakomec. Nikdy neudělal jedinou věc, za které by něco neměl. Jeho nejoblíbenějším heslem bylo: Dát jen tomu, kdo dá. „Za ten kus dřeva mi musejí důkladně zaplatit,“ říkal si. A tak je tam našli: zmrzlé, každého s jeho kusem dřeva v ruce.
