Verš na dnešní den

“Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.” — 1 John 5:12 Copyright © 2009 by Biblion, o.s. Powered by BibleGateway.com.

Štítky

Láska

Chtěli bychom vás pozvat na duchovní pouť, kde se budeme každou sobotu společně zamýšlet nad významem lásky

5. stránka z celkem 6« První...23456

 

Nad čarou – Nikdy nekončící milost (s textem)

Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští. Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily „Dobrý den“ nebo „Dobrý večer“. Nic víc. Nedokázaly totiž „prolomil ledy“. Myslely si jeden o druhém: „Také by mi mohl vyjít vstříc“. Ale kus ledu nedokáže sám o sobě přijít ani odejít. Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe. V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: „Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce.“ Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí. Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: „A jaké je slunce?“ „Nádherné. Je to život,“ odpověděl jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků. „Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem? Chtěl bych se na to slunce podívat,“ poprosil druhý kus ledu. To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř. O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe. Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého. Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala. A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.

 

Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťastní. Proč to tedy neděláme?

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obrovské pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh. Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvězdice se už téměř přestaly pohybovat a pozvolna umíraly. Mezi lidmi byl také jeden malý chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Najednou se tento chlapec tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval. Z betonového chodníku na něj volal nějaký muž: „Co to děláš, chlapče?“ Chlapec v běhu odpověděl: „Házím ty hvězdice zpátky do moře. Jinak tu na břehu všechny zemřou.“ Ale muž namítal: „Ale vždyť jich tu jsou statisíce! Stejně je všechny nemůžeš zachránit a stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“ Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“ Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal také sbírat hvězdice a házet je zpět do moře spolu s chlapcem. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát, pak sto, dvě stě, tisíc lidí. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

 

Aby se změnil svět, stačilo by, kdyby se někdo, třeba i maličký, odvážil začít.

Byly dvě studny jen pár desítek metrů od sebe. Rozhlížely se kolem sebe a občas se také daly do řeči. Každá byla úplně jiná.

První studna byla dokonalá. Její kamenné okraje byly pevné a ani kapička vody se z ní neztratila její vinou. Naopak ta druhá byla popraskaná a děravá. Z jejích stran vytékaly stružky vody.

První byla velmi hrdá a pyšnila se svou dokonalostí. Stála osamoceně, přiblížilo se k ní občas jen pár ptáčků, nebo drobný hmyz, aby se napili.

Druhá byla obrostlá záplavou rozkvetlých stromků, svlačci a dalšími rostlinkami, které hltavě pily unikající vodu. Hmyz neustále kroužil kolem a ptáci si dokonce na okraji studny postavili hnízdo.

Nebyla dokonalá, ale cítila se šťastná.

Potřebujeme věřit v dokonalost, ale potřebujeme také odvahu uznat, že jsme nedokonalí. Žijeme ve světě, kde se dokonalost mísí s mohutným úsilím „být super“, „první“, „být středem“, či „být někdo“. Dokonalí bychom měli být jedině v lásce. Jen tak můžeme pochopit Ježíšova slova: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) To jsou slova, která čteme v Bibli.

Kdo žije s otevřenou náručí, obvykle neudělá kariéru, ale nalezne spoustu lidí, které může obejmout.

Šest lidí se za mrazivé noci nešťastnou náhodou ocitlo na opuštěném ostrově. Každý měl v ruce kus dřeva, s nímž připlaval na břeh. Jiné dřevo na ostrově ztraceném v Severním moří nebylo. Choulili se kolem skomírajícího ohně. Chlad byl čím dál nesnesitelnější. Jedním z těch lidí byla žena. Když záblesk plamene oslnil tvář jednoho muže, uviděla, že má tmavou pleť. Stiskla svůj kus dřeva pevněji. Přece ho nespotřebuje na zahřátí nějakého povaleče. Vedle ní se choulil muž, který zjistil, že jeho soused je z opoziční strany. Za nic na světě nebude svým krásným kusem dřeva zahřívat politického protivníka. Třetí člověk měl na sobě jen chatrné oblečení; zachumlal se do své ošuntělé bundy ještě hlouběji. Ten vedle je určitě bohatý. Proč by měl spotřebovat svou větev kvůli zbohatlíkovi, co nepracuje? Bohatý člověk seděl a uvažovat o všem svém majetku, o dvou vilách, čtyřech autech a tučném bankovním kontu. Baterie mobilního telefonu se vybila, a tak si za každou cenu musel svůj kus dřeva uchovat. Kvůli těm lenochům a špinavcům ho přece nespotřebuje! V přistěhovalcově snědé tváří byl v slábnoucím světle dohasínajícího ohně vidět pomstychtivý výraz. Svůj kus dřeva svíral pevně. Dobře věděl, že jím všichni ti bílí kolem pohrdají. Své dřevo jim na oheň nikdy nepřiloží. Nadešel okamžik pomsty. Posledním členem sklíčené skupinky byl podezřívavý lakomec. Nikdy neudělal jedinou věc, za které by něco neměl. Jeho nejoblíbenějším heslem bylo: Dát jen tomu, kdo dá. „Za ten kus dřeva mi musejí důkladně zaplatit,“ říkal si. A tak je tam našli: zmrzlé, každého s jeho kusem dřeva v ruce.

5. stránka z celkem 6« První...23456

Mohlo by vás zajímat

Kalendář příspěvků

Srpen 2019
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031