Láska
Chtěli bychom vás pozvat na duchovní pouť, kde se budeme každou sobotu společně zamýšlet nad významem lásky
Věříš v život po porodu?
Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.
Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…
Je pátek po obědě a ty se vracíš domů autem. Pustíš si rádio. Ve zprávách se mluví o nějaké bezvýznamné věci: v jedné daleké vesnici zemřeli tři lidé na neznámou chřipku, o které nikdo nikdy neslyšel. Nevěnuješ té zprávě příliš mnoho pozornosti. V pondělí, když se probudíš, dozvídáš se, že už nejsou jen tři mrtví, ale zemřelo už 30 tisíc lidí ve vzdálených krajích Indie. Kontrolní lékařský úřad Spojených států vysílá své lidi na kontrolu. V úterý je to nejdůležitější zpráva na prvních stránkách všech novin, protože se to už netýká jen Indie, ale i Pákistánu, Íránu a Afghánistánu. Zpráva vychází ve všech denících. Nazývají to „tajemná chřipka“ a všichni se ptají: „Jak ji dostat pod kontrolu?“ V Evropě nastává panika a zavírají hranice. Ve večerních zprávách slyšíš zprávy z Francie, kde redaktorka hovoří o jednom mrtvém muži, který zemřel v nemocnici na tajemnou chřipku. Ve zprávách říkají, že když dostaneš tento virus, týden si ani neuvědomíš, že ho máš. Pak máš čtyři dny hrozné bolesti a pak zemřeš. Hranice zavírá i Velká Británie, ale už je pozdě. Další den zavírají hranice ve Spojených státech, aby se vyhnuli nákaze, dokud nenaleznou lék. Další den se lidé shromažďují v kostelích, aby se modlili za lék, když tu přichází člověk a říká: „Zapněte si rádio a poslouchejte zprávy!“ Dvě ženy zemřely v New Yorku. Zdá se, že chřipka zasáhla celý svět. Vědci pokračují v hledání protilátky, ale zdá se, že nic nezabírá. Brzy přichází dlouho očekávaná zpráva: Byl rozluštěn kód DNA viru. Už je možné vytvořit protilátku. K tomu je ale potřeba krev někoho, kdo nebyl nakažen. Vzápětí se šíří výzva, aby všichni přispěchali do nejbližší nemocnice na krevní testy. Z vlastní vůle tam jdeš s celou rodinou, se sousedy a ptáš se: „Co se stane? Není to konec světa?“ V nemocnici po testech vychází lékař a vyvolává jedno jméno. Tvé nejmenší dítě stojí vedle tebe, tahá tě za kabát a říká: „Tati, to je moje jméno!“ Než se stačíš vzpamatovat, vezmou ti tvého syna a ty voláš: „POČKEJTE!“ Oni odpovídají: „Všechno bude v pořádku, jeho krev je čistá. Jsme přesvědčeni, že má správnou krevní skupinu.“ Za dalších pár minut vychází ven lékaři, smějí se a volají. Poprvé za celý týden vidíš, že se někdo směje. Nejstarší lékař jde k tobě a říká: „Děkujeme, pane, krev vašeho syna je čistá, můžeme vyrobit protilátku.“ Zpráva se šíří všemi směry, lidé pláčí a křičí radostí. Tu znovu k tobě a tvé ženě přichází lékař a říká: „Můžeme s vámi na chvíli mluvit?… Jde o to, nevěděli jsme, že dárce bude dítě. Potřebujeme, abyste podepsali papíry na darování krve. Když čteš formulář, uvědomíš si, že tam není uvedeno, o kolik krve se jedná, a tak se ptáš: „Kolik krve?“ Úsměv na tváři lékaře mizí a on odpoví: „Nevěděli jsme, že to bude dítě. Nebyli jsme na to připraveni. Potřebujeme použít všechnu krev!“ Nevěříš tomu a snažíš se bránit: „Ale… Ale…“ Lékař pokračuje a naléhá: „Vy nerozumíte? Jde o lék pro celý svět! Prosím vás, podepište to, potřebujeme všechnu krev. Ptáš se: „Ale nelze udělat transfuze?“ A odpověď zní: „Když najdeme další čistou krev, uděláme to. Podepište, prosím! Podepište!!!“ V tichosti, aniž bys cítil prsty na ruce, která svírá pero, podepisuješ. Ptají se tě: „Chcete vidět vašeho syna?“ Kráčíš na sál první pomoci, kde sedí tvůj syn a ptá se tě: „Tati! Mami! Co se děje?“ Bereš jeho ruku do své a říkáš mu: „Synu, tvá matka a já tě máme velmi rádi. Milujeme tě a nikdy nedovolíme, aby se ti stalo něco, co není nevyhnutelné. Rozumíš tomu?“ Když se vrátí lékař, říká: „Je nám líto, ale musíme začít, lidé na celém světě umírají.“ Odešel bys? Mohl by ses otočit a nechat svého syna tam, zatímco by ti říkal: „Tati? Mami? Proč mne tu necháváte?“ Za týden, když pochováváš svého syna, je jeden doma a spí, další nepřišli, chtěli se raději projít, nebo se šli podívat na fotbalový zápas. Jiní přišli na pohřeb s předstíraným úsměvem a tváří se, že je to opravdu zajímá. Chtěl bys vše zastavit a křičet: „Můj syn zemřel kvůli vám!!! Zajímá vás to vůbec?“ Přesně to nám často chce říci Bůh: „Můj Syn zemřel pro vás a vy nedokážete pochopit, jak vás miluji?“
Když mi bylo něco přes třináct, šli jsme s otcem do cirkusu. Stáli jsme ve frontě na lístky a nakonec mezi námi a pokladnou zůstala pozoruhodná rodina s osmi dětmi tak do dvanácti let. Soudě podle levného, ale čistého oblečení penězi zrovna neoplývali. Děti stály vychovaně v dvojstupu za rodiči a držely se za ruce. Slyšel jsem, jak rozrušeně štěbetají o klaunech, slonech a dalších atrakcích, které večer uvidí. Pochopil jsem, že jdou do cirkusu poprvé, a že návštěva cirkusu pro ně představuje vrchol dosavadního krátkého života.
Jejich rodiče stáli s hrdostí a pýchou v čele své smečky. Matka držela manžela za ruku a vzhlížela k němu, jako by to byl rytíř ve skvostném brnění. On se usmíval, hřál se v jejím obdivu a díval se na ni, jakoby odpovídal:
„Ano, máš úplnou pravdu.“
Paní za pokladnou se ho zeptala, kolik lístků si přeje. Hrdě zareagoval: „ Vzal bych si osm dětských a dva dospělé. Chci vzít rodinu do cirkusu.“ Paní za pokladnou mu oznámila cenu. Manželka se pustila jeho ruky, sklopila hlavu a jemu se roztřásl spodní ret. Naklonil se k paní za pokladnou a zeptal se: „Kolik že jste říkala?“ Paní za pokladnou opakovala sumu. Tolik peněz neměl.
Jak jen se měl otočit ke svým osmi dětem a vysvětlit jim, že nemá dost na to, aby je mohl vzít do cirkusu?
Když můj táta viděl, co se děje, sáhl do kapsy, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a upustil ji na zem (nebyli jsme rozhodně žádní boháči!). Pak se shýbl, sebral bankovku, a poklepal mu na rameno: „Promiňte, pane, tohle vám vypadlo z kapsy.“
Ten člověk věděl, co se děje. Nežebral o peníze, ale pomoc v zoufalé, srdcervoucí, trapné situaci ocenil. Podíval se tatínkovi do očí, oběma rukama mu potřásl pravicí, sevřel onu dvacetidolarovou bankovku a s ještě roztřesenou bradou a slzou, stékající po tváři odpověděl: „Díky, díky, pane. Tohle pro mě a mou rodinu znamená moc.“
Vrátily jsme se s tátou k autu a jeli domů. Toho večera jsme do cirkusu nešli, ale necítili jsme se vůbec o nic ošizeni.
Dávat je trvalejší potěšení, než přijímat, protože ten, kdo dává, si to pamatuje déle.
„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40)
Když se Mark jednou vracel ze školy, všiml si, že chlapec, který šel kousek před ním, zakopl a vypadly mu všechny učebnice, s nimi dva svetry, baseballová pálka, jedna rukavice a malý kazetový magnetofon. Mark se sehnul a pomáhal mu sesbírat rozházené předměty. Měli společnou cestu, a tak mu s nákladem pomohl. Po cestě Mark zjistil, že se chlapec jmenuje Bill, že má rád videohry, baseball a dějepis, že má problémy s předměty, které mu nejdou, a právě se rozešel s děvčetem.
Billův dům byl blíž, a tak Bill pozval Marka na Coca-Colu a na televizi. Strávili spolu příjemné odpoledne, hodně se nasmáli a napovídali, dokud se Mark nevydal domů. Chlapci se začali scházet, jednou nebo dvakrát šli spolu na oběd a oba zároveň postoupili na střední školu. Dostali se na stejnou školu a zběžně se vídali i dál. Dočkali se toužebně očekávaného posledního ročníku a tři týdny před jeho koncem se Bill zeptal Marka, jestli by si mohli popovídat.
Bill začal mluvit o dni, kdy se před léty poznali. „Nebylo ti divné, že jsem si tehdy nesl domů tolik věcí?“ zeptal se Bill. „Víš, vyklidil jsem tenkrát svou skříňku, protože jsem nechtěl, aby po mně někdo musel uklízet. Nastřádal jsem si máminy prášky na spaní a šel jsem se domů zabít. Ale když jsme si spolu tak povídali a smáli se, došlo mi, že kdybych se zabil, tak bych o to přišel a přišel bych i o spoustu dalších odpolední, která mohla být taky taková. Tak vidíš, Marku, když jsi mi toho dne posbíral učebnice, udělal jsi pro mne mnohem víc. Zachránil jsi mi život.“
Každý člověk může být úžasný… protože každý může něčím sloužit. Ke službě člověk nepotřebuje univerzitní titul. Nemusí ani zvládat shodu podmětu s přísudkem. Jediné, co potřebuje, je laskavé srdce. Duši zrozenou z lásky.
Martin Luther King Jr.
